Historie

Historie tisku a knihovnictví pro nevidomé v českých zemích

Počátky zřizování knihoven a tiskáren pro nevidomé na území České republiky jsou úzce spjaty s existencí slepeckých ústavů. Koncem 70. let 19. století se do českých zemí dostává přes německou jazykovou oblast Braillovo slepecké písmo.

Do té doby byla u nás při výuce nevidomých používána výlučně reliéfní tiskací latinka. Po několikaletém váhání spojeném s četnými polemikami Braillův znakový systém jednoznačně zvítězil. V nemalé míře k tomu přispěli i sami nevidomí, neboť od počátku přijímali Braillovo písmo s neskrývaným zájmem a radostí, učili se mu mezi sebou navzájem, a to i přes počáteční nedůvěru či dokonce odpor některých konzervativních učitelů ve slepeckých ústavech. Jedním z přímých důsledků oficiálního přijetí Braillova písma slepeckými ústavy v zemích Koruny české bylo zřizování ústavních knihoven a tiskáren. Fondy těchto knihoven sloužily výhradně potřebám ústavů.

Knihovny 4 slepeckých ústavů v českých zemích však později přece jen přesáhly zdi těchto institucí. Určitá část jejich fondů se totiž stala vítanou součástí fondu knihovny spolku „Český slepecký tisk“.

Spolek „Český slepecký tisk“ vznikl v červnu roku 1918 a lze jej charakterizovat jako přímého předchůdce dnešní Knihovny a tiskárny pro nevidomé. U zrodu spolku stál nevidomý hudební skladatel, pedagog a osvětový pracovník Karel Emanuel Macan.

K.E.Macan se narodil v Pardubicích v rodině železničního stavitele. Během studií na pražské technice postupně oslepl. K znovunalezení vnitřní rovnováhy mu pomohla hudba, která byla již od dětských let jeho velkou zálibou. Začal studovat na jedné soukromé varhanické škole, později pak vstoupil na pražskou konzervatoř.

Macan se začal postupně zajímat také o otázky související s postavením nevidomých v tehdejší společnosti. „Svět slepých“ mu byl až dosud zcela neznámý, čím hlouběji však do něj pronikal, čím více poznával nerovné společenské postavení nevidomých na konci minulého století, tím pevněji v něm zrál úmysl věnovat veškerou svoji energii a své schopnosti zápasu o novou kvalitu života českých nevidomých. Počátkem 90. let 19. století se Macan stává učitelem v Klárově ústavu slepců v Praze. Jeho působení mezi nevidomými však daleko přesáhlo rovinu pedagogickou. Macanovy aktivity byly zaměřeny především na oblast kultury a vzdělání, na žurnalistiku a budování mezinárodních kontaktů. Projevil se také jako dílčí reformátor Braillova znakového systému, a to především pokud jde o hudební notaci. Knihovnu ústavu, v němž působil, rozšířil žánrově i tématicky do té míry, že se její fond mohl stát jádrem pozdější veřejné knihovny pro nevidomé, kterou zřídil v rámci již zmíněného spolku „Český slepecký tisk“. V roce 1917 začal vydávat časopis Zora, který vychází dodnes.

K.E.Macan byl také propagátorem esperanta mezi nevidomými. Jeho zásluhou se počátkem 20. let 20. století uskutečnil v Praze vůbec první mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů.

K.E.Macan stál často osamocen proti bariéře společenských předsudků a nepochopení, a to jak ze strany určité části nevidomých, tak ze strany zdravé veřejnosti. Svými moderními názory na postavení nevidomých ve společnosti, zdůrazňujícími individuální odpovědnost a aktivní přístup k životu daleko přerostl prostředí i dobu, v níž žil.

Hlavním posláním spolku bylo šíření kultury a osvěty mezi nevidomými na celém tehdejším území Československa včetně Podkarpatské Rusi. Spolek nedostával od státu žádné finanční dotace, neměl vlastní budovu ani placené zaměstnance. Veškeré finanční prostředky na vydávání periodik, knižních publikací a hudebnin, jakož i na provoz knihovny, získával pořádáním různých společenských a dobročinných akcí.

Po komunistickém puči byly během dvou let zlikvidovány všechny spolky sdružující zdravotně postižené a násilně byly převedeny do jednotné organizace - Svaz československých invalidů. Tím skončila i samostatná činnost spolku „Český slepecký tisk“. Veškeré jeho jmění včetně budovy, kterou získal v roce 1945, přešlo pod správu jmenované organizace. Rozvoj dalších 40 let probíhal jen velmi pomalu a ve srovnání s rozmachem obdobných zařízení pro nevidomé v zahraničí zůstávala „Slepecká tiskárna a knihovna“ - jak se od roku 1951 toto zařízení nazývalo - stále více pozadu.

Po roce 1989 se podstatně a v každém ohledu změnilo i postavení Knihovny a tiskárny pro nevidomé (dále jen KTN). Svaz invalidů se rozpadl a KTN převzalo Ministerstvo kultury ČR, jako národní kulturně-osvětovou instituci pro nevidomé.

I přes složitou ekonomickou situaci, související s transformací celé společnosti, má Ministerstvo kultury upřímný zájem na tom, aby se toto zařízení co nejrychleji rozvíjelo a modernizovalo a aby těžce zrakově postiženým občanům sloužilo co nejlépe.

Vzhledem k tomu, že počet uživatelů služeb KTN z roku na rok roste, nároky na služby knihovny se zvyšují. Řešením problematiky bylo zavedení počítačové sítě, automatizace knihovnických prací a připojení pracoviště na počítačovou síť INTERNET. Protože se jedná o organizaci se specifickým zaměřením, charakter práce, služby čtenářům jsou v porovnání s veřejnými knihovnami odlišné.